Ozvěny našich traumat 2: Traumatické ozvěny porodu

V první části tohoto článku jsme se podívali na to, jak se naše trauma může ozývat po celý náš život a ovlivňovat, jak se vypořádáváme s napjatými situacemi nebo ohrožujícími podmínkami, které během našeho života vyvstávají. Běžný následek nevyřešeného traumatu je obrnění se vůči další bolesti. To může snížit náš soucit s lidmi, kteří trpí, a umožnit tak koloběhu traumatu pokračovat ve formě traumatizujících činů.

Tato tendence popírat očividnou bolest a utrpení je přebujelá v oblasti porodnictví. S novorozenci se běžně zachází s rychlostí, která je zahlcující pro jejich citlivé, nedovyvinuté nervové systémy. Teprve minulý měsíc vydala Světová zdravotnická organizace dokument s 56 doporučeními včetně toho, aby se porod mohl odehrát tak pomalu, jak je to zapotřebí a bez zásahu.

Pocit naléhavé potřeby dostat dítě ven může nebo nemusí být spojen s přesným vyhodnocením dané situace. Porod bez zásahu může být často méně traumatizující a mít za výsledek úspěšnější a uspokojivější zkušenost pro matku, dítě i celou rodinu. Zajímavé je, že ve Spojených státech, které mají vysoký počet lékařských zásahů při porodu, je úmrtnost novorozenců vyšší než v mnoha jiných zemích. Když matky i děti dostávají podporu, kterou potřebují, aby mohly naslouchat a důvěřovat celému procesu, ve většině případů si s tím poradí.

Je důležité uznat, že některé zásahy zachraňují životy. Za tyto zásahy můžeme být vděční. Způsob, jakým jsou provedeny, je však často tak traumatizující jako samotný zásah. Porodníci, které motivuje strach - strach ze smrti, ze ztráty kontroly, strach z toho, že se s nimi budou soudit, strach z toho, že nestihnou golf (omlouvám se, musela jsem to zmínit) - všechny tyto strachy mohou hnát porodní tým k horečnému a často zbytečnému zákroku.

Tento strach často nevychází z dané situace, ale z životní historie porodníka. Jak Frederick Laboyer napsal ve své knize Porod bez násilí, "Nejjednodušší, nejrozumnější, nejočividnější věc, kterou může přihlížející udělat - je prostě jen dýchat." Popisuje krásným poetickým jazykem, že porodníci mají tendenci chovat se na základě své vlastní historie. Takto se může trauma předávat z jedné generace na druhou, pokud se k němu nepostavíme hojivě. Rodiče mají také tendenci přehrávat svou vlastní historii (nebo její opak).

Kde je nějaký vztah a bezpečí, když děláme jen to, co je vyryto do našich obranných systémů? Stephen Porges, jehož polyvagální teorie mění charakter terapie, upozorňuje, že systém našeho společenského zapojení musí být aktivovaný, abychom se cítili bezpečně a správně detekovali bezpečí. V opačném případě jsme pouze schopni reagovat ze sympatického stavu bojuj-uteč nebo parasympatického stavu zamrznutí. V těchto obranných stavech máme tendenci vnímat nebezpečí a nejsme schopni správně vyhodnotit danou situaci v reálném čase. Tímto způsobem mohou ti, kteří jsou u porodu, vnímat danou situaci a chovat se tak, jakoby se stres a nebezpečí jejich vlastního porodu odehrával znovu.

Jak často si porodníci udělají čas na to, aby miminku vysvětlili, co se chystají udělat a proč? Může to znít zvláštně, ale když se na miminka mluví, zřetelně reagují jako inteligentní, vnímající bytosti. Jejich společenský nervový systém je aktivován a nemůže se dočkat, až naváže kontakt s bezpečným protějškem. Když je například miminko otočeno koncem pánevním a nic nezabírá a nelze ho otočit, ví se o případech, kdy zafungovalo to, že se na miminko mluvilo a vysvětlily se mu jeho možnosti. Miminko si pak může vybrat a často se otočí, aby předešlo císařskému řezu.

Miminka potřebují, abychom kolem nich zpomalili a snížili tak jejich tendenci nechat se snadno zahltit. Potřebují, abychom jim pomohli cítit se bezpečně tím, že na ně mluvíme, dotýkáme se jich (když je to možné) a jsme s nimi. Pokud to jde, potřebují také dostat nějaké varování ohledně toho, co se bude dít, aby se na to mohli snadněji připravit. Když nebylo možné jim dát to, co potřebovali, nebo to bylo přehlédnuto, děťátka (jako my všichni) potřebují omluvu. "Je mi tak líto, že k tomu došlo" nebo "Je mi líto, že mi nedošlo, jak se cítíš" nebo "Je mi líto, že to pro tebe bylo tak děsivé/bolestivé."

Jaké máte tělesné pocity, když čtete tyto ukázkové omluvné věty? Lidé jakéhokoliv věku se mohou vrátit do "stavu děťátka", kde jim také dělá dobře pomalejší tempo a respekt, který ty nejmenší lidské bytosti vyžadují.

Když k takovéto komunikaci a ohleduplnosti nedojde, miminka bývají traumatizována a často se rodí ve stavu zamrznutí nebo šoku. V tomto stavu pak mohou zůstat nebo se do něj lehce vrátit, když později zažijí rychlé nebo šokující události. Třeba střelecký útok.

Naše trauma nás může ovlivnit různými způsoby. Ti, kteří jsou traumatizováni v raném věku, v děloze, při porodu nebo v následujících letech, obzvlášť předtím, než se naučí chodit a mluvit, budou mít tendenci vrátit se do stavu zamrznutí. Mohou se cítit paralyzováni, když je něco vyděsí.

Jiní se mohou naučit přemoci svou tendenci zamrznout tak, že jsou hyperaktivní a trpí úzkostí, depresemi nebo napětím a často vyjadřují svůj hněv, vztek a násilí. Jak je poznamenáno v odkazu na posttraumatickou stresovou poruchu, traumatizovaní jedinci mohou přecházet z parasympatického stavu zamrznutí/disociace do sympatického stavu nabuzení, bojuj-uteč. V tomto koloběhu obvykle není moc prostor na pocity, na možnost být se svou bolestí z minulosti nebo přítomnosti.

Žijeme v moderním západním světě v kultuře charakterizované strachem, přehnanou ostražitostí a odloučením, které jsou vyvolány traumatem a často souvisejí se zahlcující zkušeností při porodu nebo již v děloze.

Co nám umožňuje osvobodit se?

Pokud chceme osvobodit vězně v nás samotných, pokud chceme podpořit mír, lásku a propojenost v našem světě, je na čase přiznat si zranění, která jsme utrpěli už v prvních chvílích našeho života. Je také na čase poskytnou rodícím ženám a jejich rodinám všechnu možnou podporu, učinit toto prioritou, a podpořit je, aby byli schopni zapojit se do porodního procesu a rodičovství uspokojivým a prospěšným způsobem.

Kraniosakrální terapeuti jsou v ideální pozici, kdy mohou podpořit prevenci a řešení porodních traumat. Práce s těhotnými matkami může pomoci snížit jejich míru stresu, podpořit dítě, který roste v jejich děloze, a umožnit, aby porod proběhl snadněji.

Vědomí, že matky mají tendenci (obvykle nevědomky) vracet se ke své vlastní prenatální a porodní historii během přípravy a v průběhu porodu jejich dítěte, může také pomoci matce v rozlišování mezi tím, co se odehrálo, když byla malá, a co je možné dnes. Identifikace s bezbranným, závislým miminkem může matku (nebo otce) do určité míry ochromit ve chvíli, kdy čelí stresu souvisejícímu s těhotenstvím a porodem.

Prvním krokem k uzdravení je uvědomění, které pak umožňuje rozlišování. Pokud si uvědomuji, že se cítím jako miminko v děloze, mohu si to přiznat a přeorientovat se na všechnu sílu a zdroje, které mám teď jako dospělý. Terapeuti mohou tento proces podpořit (a totéž se mohou naučit dělat pro sebe!)

Práce s miminky a jejich rodinami po porodu může pomoci vyřešit jakékoliv traumatické nebo zahlcující zkušenosti spojené s porodem. Pocity paniky, hrůzy, studu, nízkého sebevědomí nebo vzteku jsou běžné, když dojde ke změně porodního plánu nebo tento plán není respektován. Například rodiče, kteří plánovali porod doma a z nějakého důvodu byl nutný převoz do nemocnice, se mohou cítit vděční, že oni i miminko jsou naživu a relativně v pořádku, ale později se mohou vypořádávat se složitými emocemi.

Miminka často mají intenzivní pocity, které chtějí vyjádřit a vykomunikovat, týkající se jejich cesty porodním kanálem, obzvlášť pokud byly věci nečekaně urychleny a došlo k naléhavému zásahu. I když jsou tyto zásahy prospěšné, je důležité, aby všichni zúčastnění dostali prostor vykomunikovat a vyjádřit své pocity v bezpečném poli bez předsudků.

Terapeuti si obvykle potřebují sami těmito věcmi projít, aby mohli takovéto pole poskytnout. Prvním krokem k uzdravení je uvědomění. Co je pro vás těžké nebo nepříjemné, když během svých sezení držíte rozrušená miminka nebo jejich rodiče? Pokud nejste terapeut nebo jste rodič, jiný člen rodiny nebo přítel, můžete také podpořit uzdravení miminka a rodiny tím, že si přiznáte své vlastní pocity a budete s nimi.

Pokud je to pro vás těžké, vyhledejte prosím podporu! Terapeuti a jiní praktici se znalostí a výcvikem v oblasti práce s ranými traumaty jsou připraveni pomoci.

Jaký je váš další krok k přijetí prenatálního a porodního traumatu?

V dalších článcích se budeme dále dotýkat této důležité oblasti.

pro www.hankaslavikova.cz přeložila Lucie Kučerová